Bylo potřeba si trochu osvěžit paměť a zavzpomínat na Evropu. Nakoupit pár věcí a připravit se na stěhování do nového bytu!
I needed to refresh my memory and get a little bit of European taste. Buy some stuff and get ready for moving in my new flat!
Den 0 | Day 0
Od vodopádů slz, jež se stále valily z mých očí, jsem musel utéct za pasovou kontrolu, kde jsem těžce lapal po dechu. Jako bych právě doběhl maraton. Jen s tím rozdílem, že mne nepálí plíce. Pálí mne oči. Proč jsem se jen rozhodl odejít do země, které má s tou mou jen pramálo společného? Snad jen den tam má stejných 24 hodin. Co tam budu dělat? Kým tam budu? Kde? A s kým? Sám?
S hlavou plnou myšlenek se pomalu loučím s Prahou za okénkem, kterou smáčejí dešťové provazy. Nebo nemrznoucí postřik, který na naše letadlo neúprosně chrlí muži v blýskavých vestách. Cabin crew cross check. To milé obepínající zatlačení do sedačky a runway se dává na úprk. Řítí se pod koly a já jsem tak stále blíž svému cíli. Dubaj je skoro na obzoru.
A dříve než jsem osušil unavené oči do ubrousků, kterých jsem si nacpal do kapsy celý pakl, když jsme se všichni loučili v kavárně, letadlo vystoupalo mlhou šedou jako myší kožíšek a zaujalo svou majestátnou pozici na nebi. A pod námi je celé moře šlehačky našlehané všemi větry světa. Vybízí k rozkošnickému zaboření malíčku do té sněhobílé nádhery a ochutnávce.
A hele, jsme někde nad Vídní, když se na levoboku objevuje další nebeský koráb a my tak soupeříme, kdo vepíše do oblohy krásnější vzkaz.
Den 14: Na skok do Evropy
From waterfalls of tears, which were rolling out of my eyes, I had to run behind passport control, where I was gasping heavily for breath. Like I just ran a marathon, with the only difference that my lungs did not burn. My eyes burn. Why did I just decide to go to the country that has barely nothing with my home in common? Perhaps the only day there has the same 24 hours. What am I going to do there? Who will I be? Where? And with whom? Alone?
With my head full of thoughts I have to say goodbye to Prague on the other side of the window which is being washed with rain. Or freezing spray men in reflective vests are relentlessly spraying on our plane. Cabin crew cross check. This lovely embracing pushed into the seat and the runway is put into motion. Rushing under the wheels I'm getting closer to my destination. Dubai is almost on the horizon.
And before I dried my tired eyes with napkins, the aircraft climbed the gray mist in color of a mouse's coat and took his majestic position in the sky. And below there is a sea of hipped cream whipped by all the winds of the world. Encourages to sink pinky into the snow-white beauty and taste.
What's up, we're somewhere above Vienna when another celestial ship appears on the port side so we are fighting now, who will fill the sky with more beautiful message.
Day 14: In Europe for a sec
A tak Tomáš letěl. Do Dubaje
Tenhle příběh se začal psát už vlastně před dlouho dobou – v září 2015. Tehdy mi okolnosti/náhoda/osud/vesmír, ať už to nazýváme jakkoli, přinesl zajímavou pracovní výzvu u Emirates. Celé to bylo dost rozpačité, nejasné a zarážející a vyústilo to e-mailem Tomáši, přileť do Dubaje. A potom to bylo ještě o něco více podivné. A pak, nebýt jednoho e-mailu, co jsem odeslal v předvečer svých narozenin, ani bych tu nebyl.
Ale jsem. Odstěhoval jsem celý svůj život na dobu neurčitou do Dubaje.
Mé rozhodnutí odjet bylo bezpochyby dosud tím nejtěžším v mém životě. Z loučení z letiště mám jen jednu fotku – mluví za vše.
Ale ještě lépe než fotka to dokáže přiblížit video. Je to teď můj způsob, jak zůstat ve spojení se světem, který mám nebo jsem měl v Česku. Začnu hezky od začátku:
Den 0: Na Ruzyni
This story actually started a long time ago – in September 2015. At that time, circumstances/luck/fate/the universe, whether we call it, put me in front of a great professional challenge – a job for Emirates. The whole thing was pretty sheepish, confusing and bewildering, and resulted in email with subject Tomas, come to Dubai. And then it was even more strange. Without the one email I sent on the eve of my birthday, I wouldn't be even here.
But I am. I moved my whole life indefinitely in Dubai.
My decision to leave has undoubtedly been the hardest in my life. There is only one picture from that day at the airport – speaks for itself.
But a video can articulate my story even better. It's now my way of staying connected to the world that I have or used to have in the Czech Republic. Let's start from the beginning:
