Nikdy jsem nezažil nesvobodu. Nikdy jsem nepoznal hlad. Nikdy mi nebylo odepřeno vzdělání.
Je ale neposčet těch, kteří nemohou říct ani jednu z těchto vět. A víc než kdy jindy o tom přemýšlím právě tady v Dubaji. Setkávám se tu totiž s lidmi ze všech koutů světa všech sociálních vrstev a vyznání. Docela nedávno mi jednu z nejužitečnějších lekcí o osobním štěstí udělil kluk, co k nám chodí každý den uklízet byt.
Já zrovna vařil, když přišel a začal uklízet kuchyni. Dali jsme se do řeči. Je mu 27 a pochází z jihu Indie. Do Dubaje přišel před 7 lety, aby si vydělal nějaké peníze. Jeho rodina patří k chudé jihoindické kastě rolníků. Jeho pracovní týden má 6 dní a každý den musí stihnout kompletně uklidit 8-9 bytů. Začíná brzy ráno a do postele se dostane po půlnoci. Měsíčně si v přepočtu vydělá 2600 Kč s tím, že má zajištěné bydlení na samém okraji města, kde poušť už už klepe na dveře. Bydlí s dalšími 10 uklízeči. Během vyprávění se neustále usmívá a uklízí. Já vařím a přes zájem většinu jídla připaluju.
Za celou dobu neviděl svou rodinu, protože letenku si nemůže/nechce koupit. Vydělané peníze totiž posílá domů svým rodičům, aby zajistil jejich přežití. Když mi vypráví, co všechno už díky penězům, které domů poslal, si jeho rodina mohla koupit, září čirým štěstím a hrdostí. Našetřil na tažného vola na obdělávání polí, několik desítek slepic a teď šetří na malý traktor. Je to jeho sen: koupit tatínkovi traktor. Pomalu už cítí, že se bude moci vrátit i s penězi na traktor, aby převzal řemeslo a začal se starat o své rodiče, kteří už na práci na polích nestačí. Do Dubaje ho přijede vystřídat mladší brácha, kterému je teď 17 a bude mít stejnou misi. Z návratu má ale obavy, protože si tu našel dívku, kterou by si rád vzal. Je ale z Filipín a jeho maminka mu nedala požehnání. Jsou spolu už 4 roky, ale dost pravděpodobně se po jeho návratu do Indie už nikdy neuvidí.
S očima dokořán jsem dovařil tagliatelle se špenátem a kuřecím masem a nabídl mu, zda se nechce připojit k večeři. Ostýchá se a uhýbá pohledem. Nerad by mi snědl mé jídlo, říká rozpačitě. Směju se a sahám pro druhý talíř, abych mu nandal. Sedíme na terase a on do sebe hází jídlo rychlostí světla. Pere se z podlouhlými těstovinami, protože je nikdy předtím neměl. Vlastně se docela diví, co to je vůbec za jídlo. Prý vůbec není pálivé. Ale chutná mu. Alespoň to odezírám ze rtů, když mluví s plnou pusou. Talíř vymázne ukazováčkem a voblízne se až za uchem. Pak se usadí v křesílku, podívá do slunce a říká Hey man, that was something!
Ptám se, zda má rád život, který má tady v Dubaji. Bez zaváhání odpovídá s očima mžourajícíma proti zapadajícímu slunci No jasně, nic mi tu nechybí. Mám práci, která mě baví. Potkávám se se spoustou zajímavých lidí, i když ne vždycky si s nima povídám jako s tebou. Mám super holku, i když společně nemůžeme bydlet a vídáme se jen jendou týdně, když máme volno, přesto je to nádherné. Mám ji moc rád. A hlavně, jsem tu svým vlastním pánem. Kdyby se mi dneska nechtělo příjít, zavolám šéfovi, že to přijdu uklidit zítra. No a zítra si přivstanu, abych to stihnul a všechno to uklidím, aby všichni byli šťastní. A pak pojedu domů, uvařím si, pomodlím se a půjdu spát. A myslet budu na svoji holku. A taky na rodiče – mám je rád, i když mi nedali požehnání. Vždyť mám jenom jedny, že jo.
Pak se podívá na hodinky, překotně vyskočí, omluví se, že už musí běžet, aby stihnul ještě dva byty. Poděkuje za jídlo a mizí. Ze dveří ještě volá, ať nechám nádobí ve dřezu, že ho zítra rád uklidí. Já zůstávám sedět jak přibitej neschopen slova. A pak po západu slunce umývám nádobí a směju se a zároveň mi je úzko.
Dalšího rána se mě jeden ze spolubydlících, rovněž Ind ovšem z dobře zajištěné rodiny ptá, proč jsem se vůbec bavil s tím uklízečem. Z jeho hlasu čiší překvapení a jistá dávka opovržení.
Právě proto, že všichni máme hlas a příběh, který může inspirovat. A i kdyby ten příběh měl připadat zajímavý jen jednomu člověku na světě, je to víc než dost.
Na co se kouknout
Kolonie
ČSFD 80 % | IMDb 7,2/10
Má oblíbená Emma v příběhu inspirovaném skutečnými událostmi, který se začal psát v poválečném Německu, kde se někdejší zdravotník od Luftwaffe Paul Schäfer dal na dráhu kazatele a později založil kolonii v Chile, kde za elektrickým plotem docházelo k mučení a zneužívání dospělých i dětí. S napětím jsem sledoval závěr filmu, kdy se nádherný Boeing 707 německé Lufthansy vydává k ranveji 17. Skvěle střižené drama, které Emmě i Danielovi sedlo.
#copravectu
Nastavení mysli
Carol Dweck
Troufám si tvrdit, že tuhle knížku bychom si měli přečíst všichni. Se zvýrazňovačem v ruce. Co když neexistuje žádná činnost, ve které bychom se nedokázali zlepšit? Nebo taky, co když všechny sny, které chováme jsou dosažitelné? Všechny! Změnilo by to váš pohled na svět a vás samotné? Dwecková přibližuje dva koncepty myšlení: jedno je fixní, druhé označuje jako růstové. Zatímco podstatou fixního myšlení je víra, že všechno co umíme a dokážeme je dané a tudíž i náš intelekt je neměnný, růstové myšlení vychází z principu růstu – tedy že i myšlení jde procvičovat a tím i měnit a posilovat náš intelekt a naše schopnosti.
Jeden příklad za všechny: všichni se rodíme s neskutečnou touhou učit se. Malé dítě si nikdy neřekne Aha, chození a mluvení je fakt těžký a nepřestane se snažit. Nemá strach z chyb a ani se nebojí ztrapnit. Tyto koncepty nezná. Chodí, padá a znovu vstává. Posouvá se dopředu.
Koukněte na její TEDx. Ale nenechte se jako já mučit tou hrozivou prezentací. Jde o to, co říká.
A v návaznosti na Dweckovou tu je ještě jedna zajímavá slečna, které vychází z jejích myšlenek.
K zamyšlení
Domov nemusí být tím nejlepším místem pro hledání našeho pravého já. Jeho zařízení nás přesvědčuje, že se nemůžeme změnit, protože ani ono se nemění; domácí prostředí nám nedovoluje odpoutat se od osoby, kterou jsme v obyčejném životě, ale která není nutně totožná s tím, kým v podstatě opravdu jsme. -Alain de Botton, Umění cestovat
Cestujte prosím, ať vaše oči vidí. Cestujete kamkoli: Terst, Curych, Paříž.