Dorazil jsem ve čtvrtek. Z nádraží Union Station jsem si to razil rovnou směr dočasný domov. Dennis a jeho byt s více než 200 dobrými hodnoceními na Airbnb, za rozumnou cenu a asi 15 minut od Nationall Mall – všechno mělo být perfektní. Chyba lávky.
Vystoupil jsem z metra na Waterfront a po krátké poradě s místí paní jsem si to štrádoval přímo na 1513 First Street SW. Když jsem se blížil, začalo mne udivovat, jak osaměle se cítím. Ne snad, že by v ulicích nikdo nebyl. Naopak. Jen jsem byl asi jediný zástupce europoidní rasy, který do této čtvrti vstoupil za uplynulou dekádu. Sevřel se mi žaludek. O tomhle recenze nepsaly. A jak se zdálo, místní čtvrť odchovala pravděpodobně všechny afroamerické hráče basketballu. Netroufnul bych si tu ani na páťáka. Žádný oční kontakt, stabilní tempo, to zmáknu, pomyslel jsem si. Škoda jen, že kolečka mého kufru se pod tíhou nákladu ozývala hlasitostí vzlétajícího letadla. Tak jo, jsem to já, kdo je středem pozornosti. Ještě 4 bloky.
Po (úspěšném) příchodu domů mne čekalo další překvapení. Ani zdaleka to nevypadalo jako na obrázcích. Tam, kde měl být obývák, se mačkalo několik zaprášených židlí a srolovaný koberec. Kuchyň pokrývala souvislá vrstva prachu o výšce půl palce a na sporáku byl hrnec s asijskými nudlemi. Hádám. Přes bující kolonii plísně jsem si nebyl úplně jistý. Doufal jsem, že je alespoň z rodu Penicillium. Kdyby v tu chvíli zaťukal na dveře běloch s autem a letenkami do Evropy, seděl bych v jeho autě dřív, než by stihnul říct NBA.
S hrůzou jsem se vydal hledat pokoj číslo 2. Chvíle napětí. Otvírám dveře. Je to dobré. Čisté, voňavé povlečení, ručník a pokojík o velikosti 3 nákupních vozíků. Nikdy jsem nebyl to dítě, co se schovává u mámy pod sukní, ale tu první noc ze čtvrtka na pátek mě dostihlo stýskání. Alespoň na chvíli se schoulit a nechat se chlácholit maminčiným oblíbeným parfémem. Stýskalo se mi po Evropě a stýskalo se mi po Raleigh. Stesk mi opět plnil oči. Ale jak to tak bývá, ráno moudřejší večera. Když jsem se kolem jedenácté probudil, zdola se ozývaly rány. Sešel jsem dolů a seznámil se s Emiliyou – Dennisovou maminkou. Ukázalo se, že je původem z Bulharska a hrozně se omlouvala za všechen nepořádek, který Dennis udělal. Úsměvné. Dennis musí být vskutku rozkošné dítko, když při dělání nepořádku zvládne srolovat koberec a pak zavolat mamince, aby to přijela uklidit. A nebyla sama, o pár minut později se ve dveřích objevil Lubo, jeho tatínek. Když zjistil, že jsem z Čech, pokoušel se vyslovit pár základních frází a vzpomínal na návštěvu Prahy v ’98. O pár dní později se taky ukázalo, že nejsem jediný běloch v okolí. Technicky vzato. Potkal jsem Afroameričana albína. Škoda, že nemám alespoň plnější rty.
Dneska je pondělí a já už se zase vydávám na cestu. Čeká mě poslední cesta na místní metro. Nic špatného se nikdy nestalo. Dost možná mne jen ovládly předsudky a stereotypy. Nic to však nemění na tom, že z každé cesty z/do domu, se stala stezka odvahy. Na rozdíl od těch na táborech, já ji musel podstoupit vícekrát a počet hrozeb i úroveň děsu se každý den měnil. Když proti mně kráčelo 6 mladíků, mohutně gestikulovali, řvali na celou ulici a z kapsy jim k tomu vyřvával Snopp Dogg, přál jsem si splynout s okolím. V téhle čtvrti dost obtížně proveditelné přání.
Město jako takové mě ale velmi mile překvapilo. Je klidné. Nikde se netísní zástupy lidí ani aut. Doprava je plynulá a lidé jsou milí. Ne tolik jako v Raleigh, kde se lidé dávají do řeči ve frontě v obchodě nebo jen tak na ulici, přesto stále ochotní pomoci a poradit. Autobusy tu kromě čísla a trasy přejí i pěkný den a nad tunely jsou cedule, které vás prosí, abyste jeli opatrně. Architekturou je to město více evropské než americké. V centru byste mrakodrapy hledali těžko. Je to však město symbolů a symetrie. Každý monument, ke kterému se sem sjíždějí lidé, představuje sílu a tradici amerického národa. Památníky jsou obrovské. Kapitol na jedné straně parku, obelisk vprostřed a Lincolnův památník na opačném konci nejsou ničím jiným než symboly. Moci, majestátu, hrdosti, síly. Všechny jsou poctivě dekorovány desítkami amerických vlajek a nápisy z Deklarace nezávislosti s písmeny o výšce basketbalistů z mojí čtvrti. Ničím jiným není ani Bílý dům nebo budova FBI na Pennsylvánské. I Barack Obama je symbolem, ztělesněním síly a obrazem nové Ameriky. Bylo zajímavé pozorovat Američany, jak se hrdě klaní všem pamětihodnostem a pyšně vysvětlují svým dcerám a synům, že TOHLE jsou základy, na kterých stojí celý tenhle národ. O důležitosti těchto ikon svědčí i speciální vzdušný prostor P56, který má poloměr 17 mil od obelisku a 3 míle od Kapitolu, který je zapovězený všem civilním letadlům a chrání ho speciální základna Andrews se stíhačkami s povolením k sestřelu. Architekt onoho obelisku vprostřed, Robert Mills, mi udělal zvlášť radost: kolem památníku je kružnice s 50 stožáry s americkými vlajkami, které jsou od sebe vzdáleny 13 stop, počítal jsem to. Odkazují na 13 původních zakládajících kolonií a na 50 současných států. Stejně jako samotná americká vlajka. Promyslel to. Rád bych se s ním seznámil. Jistě měl OCD.
No a Dennise, onu mýtickou bytost se zálibou v mikrobiologii, tak toho jsem nikdy nepotkal. Možná naštěstí.
