A na londýňanech mě ještě baví, s jakou pohodou si umí užívat volné chvíle. No, posuďte sami: Je kolem půl jedné odpoledne a londýnské parky, přilehlé supermarkety a kavárny se začínají plnit kravaťáky s dokonalými rámovými botami a slečnami v kostýmcích nebo halenkách a na podpatcích až do nebe. Skupují saláty, bagety, sendviče a kávu s sebou. A pak si jen najdou místo v nejbližším parku, pustí si hudbu do uší a chytají paprsky slunce do své porcelánové pokožky plné pih. Vypadají, že právě znovuobjevili nirvánu a co na tom, že vedle se prohánějí sanitky a pán zápasí se sbíječkou. V parku, jak se zdá, se ten ruch města nešíří. Stromy ho pohlcují. S chutí se tedy pouští do všech těch mňamek, polehávají a užívají si svou hodinu až hodinu a půl.
Ne, nejsou to budižkničemové a flinkové. Pracují tu velmi tvrdě. Často jsou v práci už na osmou a domů odchází zase kolem osmé. Ten čas venku s nimi ale dělá jeden velký zázrak: už od tří neodpočítávají minuty a neustále netěkají po hodinách na stěně v naději, že už je třeba za deset pět a můžou zmizet. Odpoledne jsou jednoduše stejně nabití a koncentrovaní jako ráno. Protože si užili svůj oběd.
A mně se tohle děsně zamlouvá. Hrozně mi nevyhovuje těch našich osm hodin prakticky v kuse, protože ta třicetiminutovka, během které do sebe házím oběd a zase pádím zpátky, se skoro ani nepočítá. A ruku na srdce, dělat osm hodin v kuse, že děláte, je taky blbost. Přežitek. Sociální kontrola.
Ale jak to tak bývá, každá mince má dvě strany – Britové přes týden prakticky nemají prostor na sociální život. Žádné dýchánky, žádné dlouhé večery venku, žádné party o malých pátcích (rozuměj ve čtvrtek). I proto (a o to intenzivněji) tenhle nedostatek dohánějí o víkendech, kdy se celý Londýn vyvalí do parků s grily, sousedy, ubrusy a dětmi. A všech je všude plno. Hraje hudba, děti se potloukají kolem, dospělí si užívají vzájemné přítomnosti. Pije se dobré pití a jí se skvělé jídlo.
Když o tom tak přemýšlím, vážně je tohle nedostatek?
Pojďme něco takového taky dělat. Pojďme žít trochu jinak!
I o tomhle jsem se bavil s Lousiem kolem jedenácté večer, když mi pomáhal vytáhnout poslední sdíleného kolo z kolostavu u London Eye. Byl zrovna na cestě z práce. V obleku, galantní, s večeří v igelitce a s úsměvem na tváři. Hlavně tím mě odzbrojil.