Rozloučili jsme se. Bylo to dojemné. Allison, Jamie, Rhiannon, Yessica, Sarah, Katie, Ryan, Tess, Maddie, Kylie. Drew, Sergio, Josh, Kenny, Chris. Nejen po nich se mi bude stýskat. Pamatujete, když jste byli malí, na letní tábory? Nikdy jsem nechtěl jet a pak jsem se zase nikdy nechtěl vracet. Moc se toho nezměnilo. Ani tentokrát se mi je nechtělo nechat odletět.

Včera jsme měli rozlučkovou zahradní večeři. Pokud si teď představujete ty výjevy zahradních party z americký filmů, nejste daleko od pravdy. Naopak: obrovský gril, 50 lidí, domácí burgery, zahradní kolečko naplněné ledem a lahvemi s pivem (Pil se Heineken – první Evropan, kterého jsem za ten měsíc potkal. Ne, vlastně druhý, prodávají tu ještě Pilsner Urquell!), červené plastové kelímky, stromy a keře omotané vánočními světýlky, hudba a plátno s projektorem. Bylo to skvělé. Šéfové firem, pro které jsme pracovali, si o každém z nás připravili krátké povídání. Neuvěřitelně přesně každého vystihli. Byli nadšení z práce, kterou jsme odvedli. Seděl jsem a cítil, že se to blíží. Když pak přišlo na řadu promítání společných fotek, bylo to jasné. Už u třetího obrázku jsem přes slzy skoro neviděl.

A teď už sedím ve vlaku a mířím napříč státy na sever. Jedu do Washingtonu. Je to asi 400 kilometrů. Ptal jsem se průvodčího. To byla chyba. Odpověděl, že něco kolem 230 mil. Tak jsem se usmál a zeptal se, kolik to tak je asi kilometrů. Zvednul obočí, díval se na mě jako na idiota a z jeho výrazu bylo jasné, že o metrickém systému v životě neslyšel. Nevermind, thank you, snažil jsem se zachránit situaci, zatímco jsem se tisknul hluboko do sedadla. Ještě chvíli na mě zíral a pak šel kontrolovat jízdenky lidí přede mnou. Tak jsem se připojil k místní WiFi a vygoogloval si odpověď. Jsem zase na cestě. Kerouac by ze mne měl radost.