Je 15. července a my jsme v polovině. Náhodou to vyšlo na středu – chrochtám OCD blahem. I když vlastně ne tak moc, dny se mi začaly slévat, takže jsem byl od rána přesvědčen, že je pondělí. Uff.

Jsme v půlce našeho programu, a tak je možná právě teď čas na krátkou bilanci a další poznatky:

Američani jsou líní: tuto asociaci jsem cítil v Česku před odjezdem. A je absolutně mylná. Alespoň v prostředí, ve kterém se pohybuji, to rozhodně neplatí. Jedeme jako fretky. Ráno 9-12 škola, 13-17 stáže, 18:30-20:30 brainstorming nebo poznávání inspirativních lidí. A před spaním ještě četba a úkoly.
9:02 není 9:00: překvapilo mě, jak striktně se tu dodržují pravidla. Když se řekne, že hodina začíná v 9:00, tak příchod o 2 minuty později je problém. A tohle neplatí jen o našem programu, ale i o všech lidech, kteří tady mají kanceláře a své startupy. Už v půl deváté tu rachotí kávovar, lidé korzují, povídají si a od 9 tu je ticho jako ve školce po o. A stejné návyky platí i pro odchody – odbije 5. a lidé přestávají pracovat a místo toho začínají networkovat, zajímat se o ostatní, sdílet své nápady. Líbí se mi to.
Strašně si užívám být jediný Evropan široko daleko: kdykoli otevřu pusu, všichni automaticky vědí, že nejsem místní. Často tipují, že jsem Dán nebo Brit. A pak vždycky následuje otázka: Where are you from then? A ve chvíli, kdy odpovím, že z Prahy, v jejich obličeji lze vidět vnitřní boj. Úsměv, se kterým se tázali, se malinko otřese, oči se lehce natočí a mimika jasně napovídá, že se zoufale snaží rozpomenout na hodiny geografie a na to, kde (zhruba) leží Evropa. A pak trochu nejistě pokývají hlavou a procedí Awsome! Chvíli si to užívám a pak jim obvykle prozradím, že to je hlavní město České republiky, a že to je nádherné město v samém srdci Evropy. Teď mě napadá, měl jsem si domluvit nějaké partnerství s cestovkou – tolik letenek už jsem mohl prodat.
Nikdy jsem neviděl tolik inspirativních lidí pohromadě: lidí, kteří věří tomu, co dělají, o svou vizi se s každým nadšeně dělí a nikdy neopomenou nabídnout svou pomoc. A tak, díky Joeovi, se kterým jsem se seznámil na obědě, mám v pondělí pohovor s místními zástupci Googlu, které zajímá můj projekt. Wow.
Chlapi nosí odporné boty: Nike, New Balance, Adidas nebo TOD’S mají v Raleigh buď velmi špatný salesový tým nebo ten marketingový. Nebo oba. Každopádně, místní jinoši se zásadně obouvají do hnědých, rádoby společenských bot s kulatou a vypoulenou špičkou, takže to vypadá, jako by právě vykročili z nějakého šapitó. Chybí jen žirafy z balónků.
Red Hat má hlavní sídlo v tomhle městě. Druhé největší je v Brně.
Red Hat má nejkrásnější workspace, jaký jsem kdy viděl: žádné králíkárny, žádný openspace jako u nás, kde vidíte od začátku až na konec. Všechno hezky rozčleněné, prosvětlené, spousta rostlin, prostory řešené tak, že vám lidé nechodí za zády. Tohle já osobně nesnáším asi nejvíc – když sedíte zády do prostoru, chodby nebo openspacu – rád sedím pěkně zády ke zdi a mám přehled.
Ne všude se holky holí: myšleno socio-kulturně a geograficky. V Austrálii, ale i v New Yorku to evidentně tolik neřeší: holení nohou, ale i podpaží se tam asi nenosí. Přesvědčil jsem se na pláži. Takže pánové, buďte vděční.
Mají tu smysl pro humor: jiný než my, ale mají. Tak třeba když jsme byli v sobotu na pláži, kde za letošní léto už 8x útočil žralok (babi, to jsem ti zapomněl říct…), tak nám jeden místní poradil super strategii: Make sure that all the time when you’re swimming there is a kid in front of you. Then you are not the food. Pobavil. A já s hladinou u kolen marně vyhlížel ideálně školní zájezd na hodině synchronizovaného plavání.

A teď už je na čase vrhnout se s nadšením do druhé poloviny programu. Není času nazbyt. Vrhněte se taky, ať už je vaší druhou polovinou cokoli!